Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Viete si predstaviť, že by vaša obľúbená kapela začala koncert dvomi najlepšími skladbami, ktoré v priebehu viac než 20-ročnej kariéry zložila? Znie to trúfalo, priam až neuveriteľne, ale HATEBREED si to môžu dovoliť. „Destroy Everything“ a „Live For This“ boli jednoducho dokonalým baranidlom do celého diania ich viedenského koncertu pred pár dňami v rámci putovného podniku Impericon Festival 2016.
Mohli si to dovoliť zrejme aj preto, lebo v zásobe ešte stále mali kúsky ako „In Ashes They Shall Reap“ či „I Will Be Heard“ - granáty, ktoré vybuchovali v úplnom závere. V rýchlosti a stručne zhrnuté – môj desiaty koncert tejto kapely, žiadny z nich nesklamal, každý bol veľkým zážitkom a konkrétne tento tohtoročný viedenský radím na úplnú špičku k nezabudnuteľnému bratislavskému v roku 2009. Vtedy sa vypredaný Randal po predskakujúcich PARKWAY DRIVE zmenil na obrovský kotol a keď bolo po všetkom, žmýkali sme decilitre potu z mokrých tričiek; rozhodne nie iba z toho dôvodu, že bol horúci júlový večer.
V roku 2016 majú HATEBREED formu ako hrom. Dlhodobo stabilná zostava, zomknutí, zohratí a presní muzikanti robia radosť naživo na koncertoch i festivaloch a túto energiu s veľkým prehľadom prenášajú aj na svoj najnovší album. „The Concrete Confessional“ je úplne iným poslucháčskym zážitkom ako bezmenná doska, ktorú som tu ospevoval v roku 2009. Vtedy HATEBREED skúšali hranice svojho zdanlivo obmedzeného hudobného výraziva. Od uvoľnených punkových pesničiek, cez tradičné ťažkotonážne riffovačky až po odľahčenú inštrumentálku s klavírnym intermezzom.
Novinka je tlak od začiatku až do konca. Žiadne ústupky, žiadne úskoky, taktizovanie, čaká vás polhodina priamočiarych, tvrdých, nekompromisných direktov. Je to zvláštny pocit. Aj napriek tomu, že na albume nenájdete hitovku ako „In Ashes They Shall Reap“ a prísne vzaté, v budúcnosti sa z „The Concrete Confessional“ bude na koncertoch hrávať snáď iba výborná „Looking Down The Barrel Of Today“ a s odretými ušami možno aj úvodná „A.D.“, ako celok to funguje úplne fantasticky. Nahrávka nemá slabé miesto, je to vo svojej podstate najtvrdší, najkompaktnejší a najlepšie nazvučený HATEBREED, aký si len viete predstaviť.
No sleep, no rest If that´s what it takes to be the best No sleep, no rest Must stay driven, I can´t relent
(„Looking Down The Barrel Of Today“)
Hoci Jamey Jasta na novom albume skúša v textoch politizovať a píše o zlyhaní amerického sna („A.D.“ alebo „Us Against Us“) po vzore AGNOSTIC FRONT či WALLS OF JERICHO, veľmi dobre vie, čo od neho jeho fanúšikovia chcú. Motivačné citáty, rady do života, energiu na každé ťažké ráno. A presne to dostávajú vo väčšine skladieb – najmä v tučných kúskoch ako „Looking Down The Barrel Of Today“, „Remember When“ či „Seven Enemies“. Tatéri po celom svete môžu chystať mašinky, inšpirácie je viac než dosť.
Veľkú radosť robia aranžmány. Tie tučné riffy popretkávané slayerovskými gitarovými vychytávkami – Jeff Hanneman sa musí usmievať z juhu neba, keď počúva nový HATEBREED. Keď si to spojíte s osvedčenou producentskou spoluprácou so zvukovým mágom menom Zeuss a mixážou slávneho Josha Wilbura, vyjde vám dokonale nazvučená, naskutku súčasná extrémna muzika s nezameniteľným ksichtom a pohlcujúcou energiou.
Úprimne, mal som obavy pred príchodom tejto nahrávky. Príklad PARKWAY DRIVE s ich úspešnou snahou o oslovenie širšej poslucháčskej základe je príliš čestvý a živý. Našťastie, HATEBREED nesklamali. Idú si svojou cestou, ťažšou a tŕnistou, zostávajú neoblomní a nekompromisní. Presne takí, akých ich majú radi fanúšikovia na celom svete už 22 rokov. Na koncertoch a festivaloch, v posilňovniach, na cvičiskách, na vojenských základniach – a vlastne všade tam, kde niekedy potrebujete riadne výživný zvukový energeťák, kávu aj zelený čaj v jednom.
1. A.D.
2. Looking Down The Barrel Of Today
3. Seven Enemies
4. In The Walls
5. From Grace We`ve Fallen
6. Us Against Us
7. Something`s Off
8. Rembember When
9. Slaughtered In Their Dreams
10. The Apex Within
11. Walking The Knife
12. Dissonance
13. Serve Your Masters
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.